Často se tak nějak přistihneme, že raději splýváme do identity, kterou jsme si vytvořili na internetu, než abychom se tak nějak ponořili hlouběji do sebe sama. Je to takový trochu paradox, čím více se sbližujeme s ostatními na sociálních sítích, tím více se oddalujeme sami sobě, protože na internetu, kde lidé nevidí, že nám škubají nervy nebo máme divné tiky, nebo páchneme, jsou více povolnější navázat nějaký kontakt.
Proto je také internet rájem všemožných podivínů a sociálních vyděděnců, protože je to místo bezpečí a svobody, kterou tito lidé nezažívají v běžném životě. Je to bezpochyby něco, co bychom měli zvážit, ještě před tím, než se opět ponoříme do tajuplného brouzdání internetem s kakaem, dekou a nějakým tím nostalgickým vzpomínáním na dobu minulou.
Kdopak by se vlka bál
Někdy je těžké skutečně dobře vymezit svoje alter ego a své skutečné já. Někdy je to dobře, protože to znamená, že jste skutečně takoví, jací jste v reálném životě. Někdy je to ale nebe a dudy. Proč se vlastně tolik přetvařujeme? Protože můžeme. Proč vytváříme idylické iluze, kterými oblbujeme ostatní okolí? Protože chceme a můžeme. Je to jeden začarovaný kruh. Chceme, aby si nás lidé nevšímali, ale zároveň požadujeme on-line pozornost za naše úspěchy. Spousta lidí si také pár věcí domyslí nebo si i dovolí více, to je ostatně na nich. Jedna věc je však pořádný „setback“, a to je to, že si valnou většinu toho všeho můžete znova přečíst.
Vzpomínka zůstane
Zatímco vy budete v běžném hovoru zapomínat už na začátek, internet nikdy nezapomene a tak se můžete na své alter internetové ego podívat i zpětně. Možná se i zhrozíte – opravdu jste byli takoví nýmandi? To ale tak nějak patří k objevování tohoto fenoménu odcizeného já na internetu. Možná je to jenom dočasný problém, než se skutečně lidstvo přehoupne přes onu pomyslnou čáru. Možná je to také slepá ulička. Kdo ví.